Ani smrt nás nerozdělí - 2. čáct

22. března 2014 v 21:45 | ~Dark Unicorn |  Kapitolové
Druhá kapitola je zde. Užijte si to. :')
Komentáře potěší.




Probudila jsem se díky vichřici, která byla hlasitě slyšet i přes velmi silná skla v oknech. Napůl jsem seděla, napůl ležela, s hlavou položenou na otevřené knize Dějin čar a kouzel. Přimyšlence, že se mi tím možná nahrnulo víc věcí do hlavy jsem se musela poušklíbnout. Podívala jsem se na hodiny nad velkým kamenným krbem a překvapeně jsem zamrkala. Takhle brzo... Hlasitě jsem zívla a hlavu si položila zpátky na knihu.

Dracův rozzářený pohled s veselou jiskrou v oku, když jsem mu kývla na požadavek o lektvarech.
Rozzářené obličeje Rona a Harryho, lidí, které jsem měla nejjradši na světě, zbožňuji je. I když to jsou tupci. Ale oni za to nemůžou.
Šťastné pohledy rodičů, když mi přišel v jedenácti letech dopis z Bradavic.
A nakonec já, brečící v koutě bradavické nebelvírské ložnice.
Potřebuji..

Vzbudila jsem se, vyděšená. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, plné děsu a smůly. Stáhla jsem si neposedné vlasy černou gumičkou do pevného culíku a zadívala jsem se z okna, do mrazivého počasí. Vichřic otřásala stromy v Zapovězeném lese. Pomysela jsem si a to ne zrovna nadšeně, že musí být opravdu velký vítr, když se tohle děje.
Ubíhala hodina za hodinou.
A já byla čím dál tím víc unavenější.
Ale konečně odbila sedmá hodina ráno.
Konečně.

Naházela jsem všechno učení do pevné tašky, mnohokrát zašívané, jak se pod tíhou knih protrhla a rozeběhla jsem se do Velké síně. Připadalo mi, že jsem nebyla jediná, koho dnes vichřice vzbudila. U profesorského stolu seděli všichni učitelé kromě Hagrida a Havraspárská + Zmijozelská kolej tady byla celá, nejspíše. Z Nebelvíru tady nebyl nikdo kromě mě, a z Mrzimoru tady bylo opravdu málo lidí.
Zasedla jsem ke stolu a tašku položila vedle sebe, natáhla se pro croissant s čokoládouvou náplní a z tašky vylovila učebnici Kouzelných Formulí. Než jsem dojedla druhý croissant, přivalili se k Nebelvírskému stolu zbylí studenti a místa vedle mne si zabrali Fred s Georgem, na které jsem se jen usmála a začetla jsem se zpátky do zežloutlých listů knihy.
Smutně jsem si povzdechla a když na stránky knihy dopadlo pár slaných slz, zděšeně jsem povyskočila a sklopila hlavu. Střela jsem si hřbetem ruky slzy a kousla jsem se do rtu, málem tak silně, že jsem si ho prokousla. Hustou krev, která se nahromadila příliš rychle v mých ústech jsem spolkla.

"Dobré ráno, Mio." pozdravila mne dvojčata dvojhlasně a zazubila se.
"Dobré ráno." zamumlala jsem potichu, s pohledem upřeným do knihy.
"Jak se máš?" zeptal se Fred.
"A nevíš, co budeme teď mít?" George na mne upřel své oříškově hnědé oči (Sakra, já fakt nevím, jakou barvu očí má.).
"Páč jsem si nic nevzal.. A to mě děsí," pochlubil se nenadšeně Fred a zamával mi před obličejem rukou. "Haló, Mio, jsi v pořádku?"
"Jo, jo, jo, jsem v pořádku! A ano mám se dobře!" odpověděla jsem až moc rychle. Až poté jsem si uvědomila, že kvůli tomu se na sebe Fred s Georgem zadívali a přikývli. "Ehm.." zamračila jsem se.
"Ježíš, tak promiň." odvrátil se ode mne George a zamračil se na mne, já jsem mu naštvaný pohled jenom opětovala a zvedla jsem se od stolu. Pichlavé pohledy dvojčat, které se mi zabodávaly do zad mne provázely celou cestu - když jsem odcházela z Velké síně abych se následně mohla vydat do učebny Kouzelných formulí.

"Hele, Grangerová, z toho včerejška si nic neber, ano? Nic to neznamenalo, pro mne jsi pořád jen malá mudlovská šmejdka. Prostě jsem si potřeboval šplhnout u otce, no." přerušil tok mých myšlenek Malfoy, když kolem mne procházel. Zamteně jsem k němu vzhlédla, zpočátku jsem vůbec netušila, o čem to mluví. Až později mi to došlo.
"A říkala jsem snad, že jsem si z toho včerejška něco brala? Určitě pochybuju, že zrovna ty by jsi mne měl rád. Nehezkou a malou mudlovskou šmejdku," to slovo se mi doslova nechutilo, "A doufám, že si nemyslíš TY, že mám ráda já tebe. Kdyby sis to náhodou myslel.. Upřímně ti musím říci, promiň, ale tebe? Ani náhodou." zamračila jsem se na něj. Když jsem si to, co jsem řekla, tak nějak zpětně přehrála v hlavě, došlo mi, že jsem řekla úplnou blbost. Ale to se občas v životě stane, že?
Jenom si mne znechuceně změřil a odkráčel pryč, do Velké síně. Já pokračovala dál do učebny, kde jsem si sedla do nejbližší lavice k učitelskému stolu a vybalila jsem si brko, pergameny a inkoust. Čekala jsem. Čekala jsem, dokud někdo nepřijde. Abych tady nebyla sama.

Sama v tomhle děsivě dlouhém vleklém tichu, ze kterého mi začalo hučet v uších. Jediné, co ticho narušovalo, byl pravidelný tikot hodin. Tik tak, tik tak.. Čas ubíhá. V tu chvíli mne zastudil na hrudníku obraceč času, který jsem vyndala na světlo boží a pevně ho sevřela v dlani. Takže se mi to všechno jenom zdálo.. Neudělal to s žádným záměrem.. Ale ano, vlastně udělal. Chtěl si šplhnout u otce. Pche. Nikdy víc, nikdy.

Zírala jsem tupě před sebe, na tmavou desku stolu.
Nemá mne rád. Sakra, na co to zase myslím?! Kdyť je to úplně jasné. Zavrtěla jsem smutně hlavou a obraceč času jsem vrátila zpátky pod košili.

Ticho. Slyším rodiče jak na sebe křičí. Nikdy se nehádali, ale teď.. Je to čím dál tím víc horší.. Hádají se pořád a pořád.. A to jsem si myslela, že už jim to klape.
"Aspoň jsem si myslel, že naše dcera bude normální!" slyšela jsen ječet otce.
"Jo? A kdo za to může? Já určitě ne!" odpovídala mu hysterickým, ale i přesto tichým hlasem matka. Já si jenom tiskla ve svém pokojíku schoulená do rohu místnosti dlaně na uši a přála jsem si zmizet. Nikdo, nikdo nevěděl, že mají problémy.. Jenom já a měla jsem mlčet. A to jsem taky udělala.
Vzpomínka se pomalu vytratila.. A poslední, co jsem ucítila byl tvrdý náraz. Nejspíš jsem spadla. Ale co mne zděsilo bylo to, že jsem nic neviděla, byla černočerná tma. Ale slyšela jsem.. A to moc dobře.
"Musíme jí odnést na ošetřovnu.. Já jí vezmu." Někdo mne vzal do náruče. A podle hlasu.. Hádala bych to na Draca? To není možné. Nenápadně jsem pootevřela jedno oko a zadívala jsem se nahoru. Mám halucinace. Ach jo. Znovu jsem oko zavřela. Docvaklo mi, proč jsem předtím viděla nic, respektive neviděla. Měla jsem zavřené oči. Bože, asi jsem se musela hodně praštit do hlavy.
Je to takové celé podivné, ale nejspíš jsem díky Dracovu jemně houpavému kroku usnula.. Protože jsem se probudila na ošetřovně. Vedle mojí postele seděla na židli Ginny a křečovitě mne sledovala. "Ahoj, Ginny," pozdravila jsem jí pomalu a neklidně jsem si uvědomila, že mám na hlavě něco co vypadá jako obvaz a taky to obvaz nejspíš je.
"Mio, lehni si, měla bys ležet," vyděšeně vykulila oči rudovláska.
"Uhm.. Dobře." přikývla jsem.

"Jak se cítíte?" zeptala se mě madam Pomfreyová a já jsem se na ní podívala.
"Jako.. By mne přejel.. Náklaďák. Bolí mne hlava. Ale nevím jak.. Jak je to možné.." zamumlala jsem nechápavě.

"Vemte si tohle, vyspěte se a zítra vám bude lépe." Podala mi lahvičku s lektvarem, který jsem vypila. Podala jsem lahičku zpátky paní Pomfreyové a otočila jsem se na pravý bok a schoulené do klubíčka se mi začínaly klížit víčka. Poslední co jsem zaslechla, bylo, že potřebuji klid a následně jsem skončila v bezedné náruči snů a tužeb.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Makkakonka Makkakonka | Web | 4. června 2014 v 14:45 | Reagovat

Nádhera :) Jsi dobrá spisovatelka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama